Markéta a Honza – Nejsme rodiče s.r.o.

Kdy přišli: listopad 2019

Počet setkání: 2 (každé 120 minut)

Zakázka při zahájení spolupráce:

Markéta se cítí v pasti rodičovství. Neumí si péči o 11měsíční dceru užít tak, jak si představovala a jak si myslí, že je správné. Cítí výčitky svědomí z toho, že chodí na dvě dopoledne do práce a že se do práce těší. Těšit by se přece měla hlavně domů na rodinu. To se těší taky, to ano, ale trochu jinak. Cítí úzkost a obavy z toho, že není dobrá máma. „Vidím kolem sebe kamarádky s malými dětmi, třeba i dvěma, a ony si to normálně užívají. Chodí si do koutků, kaváren, nevadí jim, když jsou s nemocnými dětmi doma. Baví je chodit na batolecí plavání. Nepotřebují se svými muži trávit čas o samotě. Mám kamarádky, jejichž děti ještě v 6 letech nespaly jinde než doma nebo někde, kde byly se svými rodiči. Naše Terezka spala už několikrát u babičky a my jsme se šli bavit. Na ples nebo na párty.“ Honza dodává: „Vidím, jak Markétu narození malé sebralo. Do posledního dne pracovala, a pak najednou musela po porodu zůstat doma. Malá je pohodové dítě, většinu času tráví s námi, hlídání máme málo a rádi si ji užíváme. Ale taky chceme někdy s Markétou trávit čas sami a jako dřív. Chodíme do baru nebo na různé párty, občas koncert.“ „Na tom přece nemůže být zas tak nic hrozného, malou vždycky obstaráme, je s ní babička, kterou malá zbožňuje,“ omlouvá Markéta. „Potřebujeme asi najít nějakou rovnováhu nebo něco, co by Markétě pomohlo si to víc užívat. Já hlídám rád a jsem i rád, když vidím, že je Markéta spokojená. Třeba když přijde z práce, je vidět, jak ji to naplňuje. Ale pak přijde něco, třeba poznámka mojí sestry, kamarádek nebo jejich manželů. Ti prostě nedávají, že Markéta pracuje, že já hlídám malou sám, že ji dáme k babičce a jdeme se bavit… Jsou zlí, odsuzují nás, hlavně teda Markétu. Já se nad to umím povznést, ale Markétě to ubližuje. A je to od nich nefér, nemůžou přece jeden svůj pohled na svět nutit všem,“ rozčílí se trochu Honza.

„Potřebuju asi pomoct vyrovnat se s tím, že nežijeme tak, jak si ostatní myslí, že je to správné. A taky bych chtěla zvládnout výčitky z toho, že mě to někdy doma s malou nebaví, musím pořád vymýšlet nějaký program… A taky si vyčítám, že se často těším do práce,“ uzavírá Markéta.

„Zkusíme vymyslet, jak zařídit, abyste svůj život viděli jako ten, který je v pořádku, který vám vyhovuje a je dokonce krásným příkladem, že rodina může fungovat tak, že každý má své a nikdo o nich nepřichází jen proto, že se stane tak krásná věc, jako je narození dítěte. Zkusíme v tom uvidět také výhody, které to má pro malou. Očekávání druhých, že budete žít jinak, necháme někde daleko od vás. Je to jejich problém, tak ať se s tím zabývají oni sami. Co vy na to?“ nabízíme směr začátku naší společné práce.

Co se dělo pak:

Většinu času, který při prvním setkání strávili manželé v naší poradně, mluvila Markéta. Byla plná pocitů, potlačených prožitků a dosud nevyřčených myšlenek na téma mateřství versus práce a rodičovství versus partnerství. Ani si neuvědomovali, jak zásadní téma v dnešní době přinesli! A také by jistě rádi slyšeli, kolik párů prožívá podobná dilemata jako oni. Markéta mluvila však o opaku: „Mám pocit, že všechny matky okolo mne to mají správně. Ony jsou s dětmi doma 3, ale třeba i 8 let a přijde jim to skvělé! Mně to taky přijde skvělé, když to některá dokáže. Ale proč mi dávají najevo, že jsem divná, když to tak nemám? Že jsem blázen, když chce pracovat? A ještě takovou nebezpečnou práci? Že prý něco přitáhnu a malá to chytne. Měla bych si prý srovnat priority,“ kroutí hlavou Markéta a je vidět, že ji reakce okolí na cestu, kterou zvolila, trápí. Pracuje v lékárně a vede koutek konzultační činnosti pro pacienty s různými obtížemi. Občas má službu v laboratoři, kde si užívá míchání léčivých přípravků. Vystudovala farmacii, má z ní doktorát, dále se vzdělává, práce ji nesmírně baví. Honza je IT specialista v místní firmě a má možnost jednou nebo dvakrát týdně pracovat z domova. Honza je její skvělou podporou, a dokonce je rád, že jeho žena zůstala tou, kterou si vzal a do které se zamiloval: „Jsem hrozně rád, že se z ní nestala profesionální matka, která nemluví a nepřemýšlí o ničem jiném, než o dětech, o domácnosti, o tom, kam nejlíp s dítětem jít, aby to pro něj bylo nejlepší. Malá má svou postýlku, my si ji do naší manželské bereme někdy, když třeba v noci pláče, nebo ráno, když se probudí a my nemusíme vstávat. Pak si to pěkně užíváme, že jsem tam společně. Markéta vypadá stejně jako před těhotenstvím, dbá o sebe a dbá i o naše manželství. Nejsem rozhodně na druhé koleji, jak si stěžujou moji kamarádi. Ale zajímavé je, že ti samí kritizujou Markétu za to, že není jen doma. A taky do mě rejpou, že jsem pod pantoflem a že si neprosadím, ať se tolik nemusím o Terezku starat. Když jim řeknu, že nám to skvěle funguje a že jsem s Terezkou rád i sám, tak kroutí hlavou, že jsem pomatený a potřebuju přeprogramovat.“

Z jejich povídání máme chvílemi pocit, že se cítí jako na opuštěném ostrově a je zřejmé, že je množství odsuzujících reakcí překvapilo a jsou z toho smutní. Přišli si pro pochopení, pro podporu a taky trochu pro souhlas s tím, že žijí tak, jak žijí. Oceňujeme především to, že jsou partnersky moudří a uvědomují si, že o partnerství je třeba pečovat, nebrat jako samozřejmost, že „to nějak pojede samo.“ Jsou si vědomi toho, že párové aktivity je třeba plánovat, dbát na to, aby měli dostatek prostoru pro sebe, ale také aby si našli chvíle, kdy bude moct chvíli strávit každý sám. I v tom si vycházejí vstříc a doplňují se.

„Víte, v mnohém byste mohli být inspirací pro řadu dalších párů. A napadá nás, že to, že ukazujete, že to jde i jinak, hezky, partnersky, stále láskyplně a s pochopením jeden pro druhého… tohle právě druhým může vadit nebo být nepříjemné. Oni to třeba nemají, nebo to neumí. A možná po tom touží. Nebo si po tom zakázali toužit. Toužit po něčem, co nemohu mít nebo to neumím zařídit, je bolestivé. Pokud byste se snažili naplnit něčí představy, ztratíte svoje ideály. A časem ztratíte i to unikátní – váš vztah,“ projevujeme podporu a zkoušíme nastínit kontext, v němž se kritika okolí může odehrávat.

Další sezení je citelně optimističtější. A také více partnerské, Honza s Markétou mají k sobě snad ještě blíž, než měli před měsícem. Popisují řadu aktivit, které spolu podnikli, a během nichž výčitky svědomí z toho, že dali dceru k babičce a sami se věnují zábavě, byly menší. Učí se pracovat s kritikou a jedovatými poznámkami ze svého okolí. Od těch nejbližších, jako je například Honzova sestra, slova zraňují nejvíce. Tady bude třeba ještě trochu trpělivosti v tom, než oba pochopí a začnou prakticky pociťovat dopad toho, že si uvědomí, že druhé nezmění. Jediné, co mohou změnit, je svůj vlastní postoj k dané situaci. Posílit se. A nadále pečovat o to nejcennější, co mají a co je oázou bezpečí a lásky i pro jejich dceru.