fbpx

6 října

0 komentářů

Ivan a Stáňa – vztah přeplněný organizací kolem dětí

By Jana a Martin

6 října, 2020


Kdy přišli: červen 2018

Počet návštěv: 4

Délka jednoho sezení: 120 minut

Zakázka při prvním sezení:

„Jestli se něco nezmění, tak se brzy rozvedeme,“ pronesla Stáňa. „Potřebujeme poradit, co dál. Začali jsme se k sobě chovat hrozně studeně. Kromě všeho kolem dětí snad už nemluvíme o ničem,“ doplnil Ivan. „Já jsem nešťastná snad už dva roky,“ říká Stáňa. „A žes mi to řekla…“ překvapeně a taky cynicky odpoví Ivan. „S tebou se poslední dobou stejně nedá pořádně mluvit. A taky jsem vůbec nevěděla, co s tím mám dělat. Kdybych ti řekla, že jsem nešťastná a otrávená z našeho vztahu, tak co bys s tím asi dělal? Já jsem sama nevěděla, co od tebe chci,“ popisuje Stáňa.

Co se dělo pak:

Stáně a Ivanovi se přihodilo to, že pod návalem povinností a životních úkolů – stavba domu, jedno dítě, druhé dítě, Ivanova kariéra, Stánin návrat do práce po rodičovské dovolené, slibně se rozvíjející dceřin talent pro krasobruslení a synovo zapálení pro „každý půlrok nový koníček“, společné rodinné dovolené s dalšími rodinami, pomoc prarodičům… – zapomněli na to, že základem rodiny je partnerský vztah. Pojmenovali si, že si vůbec nevšimli, jak se jim vytrácí přitažlivost, prostor, který měli pro sebe jen oni dva, zájem jeden o druhého chuť si vzájemně vyprávět o tom, co zažili, co by rádi zažili. „Večer jsme si předali důležité organizační věci na další dny, případně vyřešili hlídání, když byly děti nemocné. Naplánovali jsme víkend, lyže nebo letní moře s dalšími rodinami. Řešili jsme, co s nemohoucím dědou, co dát babičce k narozeninám, a kde sehnat dobrého ortodontistu pro naši Jitušku,“ popisuje Ivan koloběh jejich naplněného života. „Ale ono to pořád tak je. Furt jedeme v tom samém. Navenek máme všechno, i ty dovolené s dalšími rodinami nás celkem ještě baví. Ale taky se to kolem nás začalo rozcházet. A to nás trochu vyděsilo. Jak je to blízko, ty rozvody a krize. A my to s nima nějak musíme prožívat a plánovat, kdo s kým jede a kdo s kým jet nemůže, protože zrovna mají krizi a tak podobně,“ doplňuje Ivana Stáňa.

Ivan se Stáňou se nehádají, to je na nich nápadné. Krásně se doplňují, když vyprávějí svůj. Jako by popisovali příběh někoho jiného. Občas na sebe lehce poštěknou, když se neshodnou v detailech nějaké události: „Já jsem už loňské vánoce nechtěl slavit se všemi babičkami a dědy dohromady. Říkal jsem přece, že by bylo hezký, kdybychom mohli být v klidu sami.“ Stáňa nesouhlasí: „To není pravda, sám jsi říkal, že takhle to prostě je, takhle to děláme každý rok a rodiče by byli naštvaní.“

Během sezení se sebe nedotýkají. Občas se zdá, jako by Ivan chtěl chytit Stáňu za ruku. Ta mu buď ucukne, nebo Ivan pokus nedokončí. Jejich sexuální život odpovídá chladu, který z nich čiší. „Jako spolubydlícím by nám bylo skvěle. Jenže my víme, že takhle to nestačí, že tohle není to správné manželství. Co předáme dětem? Že je normální, že se táta s mámou skoro nedotknou? Že mezi nimi nic hezkého není?“

První sezení je příběhově náročné. Zkoušíme zachytit momenty, kdy to bylo jinak, kdy jim bylo hezky, a znovu a znovu je popisovat, rozvíjet, vyvolávat si emoce. Páru se do toho moc nechce. Chtějí si dál stěžovat: „To, co bylo, to bylo. My potřebujeme vyřešit to, jestli spolu dál zůstat nebo ne.“ Trvá jim naštěstí jen chvíli, kdy pochopí, že konstrukt vztahu, se kterým nyní pracují, nevznikl sám od sebe. Že to zkrátka na začátku bylo jinak. A oni se na onom zraňujícím konstruktu spolupodíleli, ač ho neplánovali, ač si ho nevybrali. Odstranit ho (ten konstrukt vybydleného vztahu) trvalo nějaký čas, stejně jako odvést pozornost od zdánlivé potřeby mít jednoduchou odpovědi na jednoduchou a poněkud zbytečnou otázku: „Máme spolu zůstat nebo se rozvést?“ Už fakt, že spolu vyhledali pomoc a docházeli na terapie, prokazuje, že vůle k zachování vztahu se od nich dosud neodstěhovala. A také to svědčí o ochotě udělat to jinak, začít novou kapitolu vztahu s novou dějovou linkou a postavami, které od kapitoly poslední vyzrály.

Každý pár si projde momentem, kdy sice tvrdí, že „to chce dělat jinak“, ale zároveň popírá a zpochybňuje jakékoli návrhy ke změně. Přesvědčuje sebe i okolí, že chce změnu, a jedním dechem vyvrací jakýkoli možný čin, který by ke změně mohl vést.

„Terapie není prostor, ve kterém byste si potvrdili, že něco nejde, případně si potvrdili názor na život, ač vám tento názor a chování s ním spojené opakovaně selhává. To vám nepomůže a není na to čas.“

Stáňa s Ivanem se dali do rozpomínání na různé etapy jejich vztahu. Nevytahovali zbytečně to, co jim kdy ublížilo nebo vadilo. Dostali pomyslně za uši vždy, kdy chtěli jeden druhé z něčeho obvinit. A také jsme je drželi v bezpečné vzdálenosti od „hry na pravdu“ – jak to opravdu bylo. Partnerské poradenství nechce odhalit pravdu o tom, jak se něco událo, či dokonce dávat někomu za pravdu. Páry se tímto principem někdy cítí podvedení. Ovšem jen do té doby, než si uvědomí, jak úlevné to je.

Už na druhém sezení jsme zachytili Stáninu větu: „Vždyť je jedno, co se tenkrát stalo. Stejně na to přesně nepřijdeme. Co uděláme s tím, aby nám to dneska neubližovalo?“ Dostalo se jí naší odpovědi: „Už jste udělali. Právě tím, co jste teď řekla a s čím Ivan s úlevou souhlasil.“

Nemohli jsme je „propustit do života“, aniž bychom důkladně neprobrali jejich společné rituály, naše oblíbené téma. Při něm se toho tolik prožije! A je to tak konkrétní, jednoduché, konstruktivní. Rituály jsou dlažební kostky našich vztahů a také jsou to svodidla tam, kde hrozí, že sjedeme z cesty.

I Stáňa s Ivanem nejprve protočili oči, když jsme jim dali cvičení zaměřené na rituály. Nakonec u něj podle svých slov strávili dva víkendy…

Co se děje nyní:

Víkendy tráví stále rituály. Samozřejmě ne pořád a samozřejmě ne jen víkendy. Vedle rituálů pojmenovaných a vědomě konaných se naučili sebe dotýkat a mít z kontaktu radost. Není to pochopitelně radost podobná chemické erotické reakci, kterou zažívají páry v počátcích. Je to radost hlubší, uvážlivější, zralá a noblesní.

Hádají se. Víc než dřív. Protože se jim vrátila energie a jsou ochotní leccos vyjednávat, obhájit si. Hádají se třeba o náplň volného času, o to, co kdo zapomněl. Dřív totiž nad těmito drobnostmi mávali rukou nebo krčili rameny. Protože byli vyhaslí, bez zájmu, rezignovaní. A vyděšení z toho, co se bude dít.

Možná se nemilují láskou ztvárněnou ve filmech a červenoknihovnických dílech. Ale mají se rádi, drží při sobě. A cítí velkou pokoru před křehkostí vztahu, který se rozhodli společnými silami chránit. Aspoň do té doby, kdy je to bude bavit a dávat smysl. Pak… se bude dít něco jiného. Anebo nebude.

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít